Vítej,

posí­lá­me po­sled­ní le­tá­ko­vé po­hla­ze­ní v tom­to di­va­del­ním ro­ce. A aby­chom na ci­ty za­hrá­li na ma­xi­mum — ta mo­ment­ka je poz­drav ze spo­le­čné­ho ví­ken­du z kon­ce květ­na. Na­še dě­ti, na­ši part­ne­ři, na­ši ka­ma­rá­di. Na­še ra­do­sti, na­še stra­chy, na­še ži­vo­ty, všech­no sdí­lí­me. Pro­to­že my to im­pro ne­hra­je­me, my ho ži­je­me. A o část z to­ho se ně­kdy dě­lí­me i s te­bou, i když ty na­še prav­dy pro­le­tí di­vad­lem stej­ně rych­le ja­ko bou­ře let­ní ob­lo­hou. Ale ten po­cit z prá­vě shléd­nu­té show, ten mů­že tr­vat dlou­ho. A my už tr­vá­me 11 let. A jsme zvě­da­ví, co při­ne­se dal­ší se­zó­na!